Můj nejlepší kamarád
MŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD
Na svého nejlepšího kamaráda jsem nemusel čekat vůbec dlouho.Jemu byly dva měsíce a já jsem se zrovna narodil. To jsem tehdá ještě ani nevěděl, že je to můj bratranec a budoucí kámoš.
Netrvalo dlouho a byla z nás“nerozlučná dvojka“. Dříve jsme bydleli ve Zlíně, ale každý na úplně jiném konci. Proto , když jsme se viděli, byla to pro nás obrovská vzácnost. Někdy jsme se scházeli u našeho panelového domu na pískovišti , a někdy u nich, do té doby, dokud se nezačaly stavit stejné domy ve Fryštáku na Skalce. Jenže nemyslete si, že jsme byli “svatoušci“. Občas jsme se i pohádali. Když se vykopaly základy, byly na našich zahradách velké hromady hlíny. Každý den naši rodiče museli poslouchat od rána až do večera : „ Já mám větší kopu než ty a mnohem hezčí!!“ a druhý odpovídal: „ Ne, já mám největší hromadu a je také mnohem krásnější než ta tvá.“
Tyhle hádky naštěstí naše mamky a taťky moc nezajímaly, protože nám byly teprve tři roky. Hned jak byla stavba dokončena, začali jsme se s Pájou stěhovat do lepšího, kde jsme mohli dělat mnohem větší lumpačiny. S postupem času se začala ujímat tráva a začaly se sadit stromky, brambory, hrášek, maliny a další plodiny. Jednou, když už brambory byly skoro zralé, napadlo nás, že bychom mohli mamince pomoct. Protože jsme byli hoši činu, začali jsme s vykopáváním brambor. Když mamka přijela domů měla šok. Žádný brambor nezbyl!! Všechny jsme museli vyhodit a rodiče nás s Pavlíkem nepustili k sobě na neuvěřitelně dlouhou hodinu. Naštěstí se všechno vstřebalo.
V páté třídě se mělo naše kamarádství zkončit z důvodu, mého odchodu na gympl. Samozřejmě Pája byl nervozní a já taky. Když nastal den testů měl jsem divný pocit. Zdálo se mi, že už tam nechci jít, ale testy jsem napsal. Pavel byl smířený, že se tam dostanu. V den kdy přišli výsledky jsem byl šťastný. Protože až v ten den jsem si uvědomil , co vlastně chci ,bylo to zůstat s Pavlem. I kdybych tam chtěl jít, tak bych se tam nedostal, protože jsem byl pátý pod čarou. V šesté třídě do naší třídy přišli děcka z Lukova a v ten rok se naše kamarádství s nejlepším kámošem, tak utužilo, jak by si to spoustu lidí nedokázalo přestavit. Začali jsme si například říkat: „ Ty jsi nejlepší.“. Díky tady tomuto jsme dokázali překonat spoustu překážek a od té doby už jsem hlavně s Pájou.
O prázdninách jsem byl s ním lyžovat a měli jsme svůj vlastní pokoj, nebo o velkých prázdninách jsme sjíždělí na lodi řeku Moravu. A ani na chvíli jsem nepomyslel na nudu.
Jsem velmi šťastný, že se Pája narodil , že je príma kluk, na kterého se mohu vždy spolehnout, a že je mi stále na blízku. Každému bych přál takového opravdového kamaráda mít.
